Dont go-..alone

26. dubna 2014 v 12:21 |  Jednorázovky
Takže tu je jedna starší náhodná jednorázovka ^^ snad se bude líbit
Je to část z mých snů..nom
Snažil jsem se to nějak sepsat ^^-..



Jako každé ráno mě budilo pípání mobilu a já musel stávat a jít do práce. Vypl jsem budík nastavený na telefonu a pomalu se posadil na posteli. Podíval jsem se vedle sebe kde spal můj malý uke. Jemně jsem ho pohladil po vlasech a vstal. Vysprchoval se, převlékl se a udělal všechny ty raní povinosti. Nějak jsem se zamyslel, poslední dobou je můj partner hodně smutný a i když jsem se ho snažil ptát proč, nikdy neodpovídal, jen se to snažil zakrýt. Zajímalo by mě co ho trápí a proč mi to vlastně nechce ani říct ? Vždyt-..jsme si vždy vše říkali a ted najednou. Že by mi už nevěřil ? Nebo chce ode mě odejít ?

Dodělal jsem mu snídani a chtěl ho jít vzbudit, ale on už stál mezi dvěřmi od ložnice a ospalena mě mrkal
"Dobré ráno" zívl a sednul si před stůl se snídaní.
"Dobré ráno lásko" pohladil jsem ho, ale při mém dotyku se zachvěl. Stáhl jsem ruku a chvíli vyděšeně zíral. Tohle-..proč by se chvěl jenom když ho chci pohladit ? C-co se děje ? Dělám něco špatně-..? Díval jsem se upřeně na něj a on sklopil hlavu, jakoby nechtěl abychom se jenom střetli pohledem.
"Um-..udělal jsem něco špatně ?" pomalu jsem se zeptal, ale on jen
"Ne, všechno je v pořádku jen jsem se asi nějak špatně vyspal nebo tak. Promin mi to." podíval se na mě a bolestně se usmál, je tak prokouknutelný. Ale- proč mi to neřekne ? Vážně mě to děsí.
"Ale- tak co se děje ? Já vidím, že-..-" nemohl jsem doříct ani větu, protože najednou vstal a pevně mě objal. Miloval jsem to, jak krásně hřál a ten pocit když je tak blízko. Obtočil jsem ho rukama a zabořil svoji halvu do jeho krásných vlasů. Po chvilce mě pustil.
"Um- možná už bys měl jít do práce, je už hodně hodin." podíval jsem se na hodinky a zjistil jsem, že vážně už musím vyrazit nebo příjdu pozdě. Nahnul jsem se k němu a dal mu pusu.
"Dobře, ale až příjdu tak si o tom promluvíme ano ? Nechci aby tě něco trápilo." pohladil jsem ho, vzal si tašku a vyběhl ven.

Dělal jsem v jedno nakladatelství, kontroloval knihy, správně je řadil a vyřizoval všechny právní zajištění a podobné nudné věci. Celý den jsem beztak byl duchem nepřítomen, musel jsem pořád uvažovat nad tím, jak to bude vypadat až příjdu domu. Měl jsem najednou strašný strach, že mě opustí a nemohl jsem se ho zbavit. V práci jsem odešel o něco dřív, abych byl brzo u něj. Chtěl jsem to nějak urovnat aby to bylo jako dřív, chtěl jsem aby byl štastný.
Vešel jsem do bytu, trochu zaraženě jsem se díval protože nečekal u dveří, normálně mě vždy slyšel na schodech a stál s tím jeho úsměvem u dveří, ale třeba si nevšiml. Vešel jsem do bytu, ale byl prázdný. Vyděšeně jsem běhal po pokojích, ale nikde nebyl. Volal jsem jeho jméno, ale žádná odezva. Zkoušel jsem mu volat, ale měl vypnutý mobil. Když už jsem propadal totální panice našel jsem na lice dopis...:
"Můj drahý,
je mi líto, že to musí takto být. Ale musím odejít. Prosím nehledej mě, žij dál svůj život a bud štastný. Vážně mě to hodně mrzí, ale věřím, že ty máš ještě celý život před sebou a budeš štastný, uričtě ano. Navždy tě budu milovat a nikdy na tebe nezapomenu.
Navždy tvůj malý uke"

Zíral jsem na ten dopis ještě asi čtvrt hodiny po tom co jsem ho přečetl, furt jsem ho pročítal dokola. Oči se mi zaplnily slzami. Spadl jsem k zemi a brečel, strašně dlouho jsem brečel, že už jsem ani nedokázal brečet a jen prázdně jsem zíral do tmy. Nebyl jsem schopný ničeho. Proč jenom-..? Proč ?..- Třásl jsem se a jediný co jsem chtěl je umřít. Bez něho jsem nemohl žít, tak proč ? Veděl to..Ležel jsem tam ješta asi hodinu a uvažoval nad tím, brečel, křičel, mlátil sebou o zem, ale neměl ani sílu vstát. Potom mě napadlo, že ho prostě musím najít, chci vědět důvod, nenchám ho odejít, třeba odešel kvůli nějakému nedorozumění. Nevzdám se ho, chci ho. Musím ho najít.
Pomalu jsem vstal a hledal v jeho věcech něco, co by mě navedlo na správnou stopu. Hrabal jsem se mu v šuplíku když jsem našel lékařskou zprávu, důvod byl přeškrtaný, ale bylo tam jméno nemocnice, vypadalo to vážně. Nasedl jsem na první autobus a jel tam.

Doběhl jsem k první sestřičce, kterou jsem uvdiěl a zeptal se jestli o tom něco neví a když jsem ji řekl jeho jméno, hend se zarazila.
"Pojdte se mnou, dovedu vás k němu." pomalu jsem ji následoval a z jejího výrazu jsem usoudil, že to není nic dobrého. Hned jak otevřel pokoj, vběhl jsem do něj. Ležel tam, celý zkřehlý, napojený na kapačky, tekly mu slzy a zíral na mě. Hned jsem k němu přiběhl a z vyděšeným výrazem ho pozoroval, ani jsem nevěděl co mu mám říct. Chytl jsem jeho ruku, polkl a pak se teprve rozhodl mluvit.
"Tohle-..u-už mi nikdy nedělej.." zašeptal se a cítil jak mi tečou slzy.
"P-proč jsi tak odešel-..co ti je-..? P-proč si v nemocnici ?-.. p-prosím neopouštěj mě-.." třásl jsem se a tiskl jeho ruku.
"J-já-...promin." hlesl, zněl tak zničeně jako nikdy předtím. Zvedle jsem hlavu a pavně ho objal. Měl jsem radost, že jsem ho našel, tolik jsem byl rád, že ho zase cítím u sebe. Bylo to nádherné..
"..umírám.." zašeptal. V tu chvíli přísahám, že se mi zastavilo srdce. C-cože ? Jak jako umírá...t-to snad. Ne, to není pravda..to je-.. lež. Nemůže...
"Nechtěl jsem aby jsi trpěl...tak jsem radši odešel, čekal jsem, že-..se s tím lépe vyrovnáš než-..mě vidět...takhle." celý jsem se třásl a nevěděl co dělat. Najednou trochu sykl bolestí a já si uvědomil, že jsem ho tisknul moc pevně. Trochu jsem se odtáhl a teprve ted si uvědomil, že brečím.
"T-to to nejde-..n-nějak vyléčit-..?" rozbrečel jsem se ještě víc, ale stále ho držel za ruku a zíral na něj.
"...n-ne-...." špitl a rozbrečel se též. Pevně jsem ho k sobě přitiskl a oba jsme plakali. Měl jsem pocit, že umřu. Proč se tohle muselo stát. Proč ? PROČ ?!...
"K-kolik-...k-kolik ještě-..č-času-... ?" cítil jsem jak je hubený, jeho kosti se doslova zarývaly do mého těla a byl bledější než býval.
"..a-asi...š-šest hodin-...." zachraptil a já sebou doslova škubnul. C-co ? t-tak...t-tak-..b-brzo..p-proč-.....t-to snad-.....
Ne..proč se tohle muselo stát ?...b-byli jsme tak štastný ? Tak proč my ? ...- proč né někdo kdo si to zaslouží ?-..p-prosím bože-...n-neber mi ho... tolik ho miluji-..n-nemohu bez něj žít-.... miluji ho !...n-ne...n-neber mi ho-.... p-prosím-...at to není pravda-...... p-prosím.....-

Strašně dlouho jsme se objímali a brečeli. Pak jsem se na něj zadíval a věděl přesně co udělám.
"..j-je-..naprosto jasné, že se tak stane-... ?" rozklepaně jsem se zeptat a hned jak kývnul bylo vše jasné.
Položil jsem ho na vozík pro pacienty a vyjel s ním nenápadně z nemocnice. Zmateně na mě koukal, ale nic neříkal, zdálo se, že už ani neměl sílu něco říct. Zaplatil jsem taxi a posadil ho vedle sebe a pevně ho držel za ruku. Co nejpevněji to šlo. Zbývalo mu asi něco přes půl hodiny. Pořád to tolik bolelo..a věděl jsem, že bez něj nepřežiju. Taxik nás za příplatek vysadil tam kde jsem chtěl, na jedné kopco-hoře za městěm. Hodněkrát jsme sem chodili. Bylo to naše místo.
Vzal jsem ho do náruče, měl jsem pocit, že se mi rozpadne pod rukama. Šel jsem s ním až k okraji a jemu už asi došlo co jsem chtěl udělat, chytl mě za slabě za tričko.
"N-ne...t-ty musíš-...žít." pohladil jsem ho a přivřel oči..
"Nemůžu žít bez tebe lásko. Prosím nenchávej mě tu samotného trpět. Chci být navždy s tebou... navždy." stekla mu slza a jeho jemnou ruku mě pohladil po vlasech.
"Miluji tě.."
"Miluji tě." políbil jsem ho v mém náručí a vkročil nohou ..do prázdna...

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Měl bych vůbec ještě psát povídky ? ._."

Yo
Radši ne ^ ^"
Prosím, fakt ne -.-"

Komentáře

1 koishiteru koishiteru | 26. dubna 2014 v 12:43 | Reagovat

Awwh Q.Q
Toto už jsem sice četl na Tvém starém blogu ale stejně jsem z toho vždycky úplně mimo.
Je to krásný.
A smutný.
Krásně smutný.

2 Dráče Dráče | E-mail | Web | 26. dubna 2014 v 16:11 | Reagovat

Posledních pár dní jsem docela dost naměkko a právě teď jsem se dorazila...
Tyhle milenecký tragédie mají něco do sebe. Překvapivě líp nesu, když zemřou oba, než když zemře jen jeden z nich... Nevím proč, asi protože nechci, aby jeden z nich nechal toho druhého samotného a takhle budou spolu napořád...

3 Yumi-chan15 Yumi-chan15 | Web | 26. dubna 2014 v 19:50 | Reagovat

Tak tohle byl... hodně brutální a procítěný příběh. Dlouho jsem žádné povídky od nikoho nečetla, protože jsem neměla moc náladu číst něčí výplody, ale sakra tady jsem udělala chybu.
Miluji tragické konce, tohle se ti povedlo. Smutné ale překrásné, takhle jsem si dlouho nepočetla :3 Jen tak dál :3

4 Rash (Ewilan) Rash (Ewilan) | Web | 26. dubna 2014 v 21:05 | Reagovat

šíleně smutný :( dlouho jsem u povídek nebrečela :( ale musím uznat, že krásný :)

5 Tobi-chan Tobi-chan | E-mail | 26. dubna 2014 v 22:30 | Reagovat

Tak jo..*nádech, výdech, nádech a nasadit svou normálně kamennou tvář.Přeče si poslední vetu a kamenná maska znovu s rámusem spadne na zem* ok..myslela jsem že smutnou povídku dočtu bez řevu, ale tohle fakt nešlo. Pvídka je moc hezky napsaná a pravopisné chyby tam spíš nejsou..maximálně sem tam překlepy, ale to nevadí. Nevím co bych tomu vytkla *je na měkko* Asi bych k tomu dodala jen jendo-Piš další povídky, jsou fakt dobrý :)

6 Tayusha - はたけ多代 Tayusha - はたけ多代 | Web | 27. dubna 2014 v 11:01 | Reagovat

To bylo krásné. Sice nemám ráda sad-endy, ale bylo to vážně nádherné. Je mi moc líto, že spolu nemohly zůstat. T.T
Ale vážně naprosto úžasně napsané.

7 Kesie-chan Kesie-chan | 27. dubna 2014 v 16:18 | Reagovat

Hezky procítěné. Možná právě proto, že to psal kluk. :) Já jsem bezcitný člověk, takže slova jako "milovat" nebo oslovení jako "láska" mi nic moc neříkají. I tak je ten příběh ale pěkný. Tragicky pěkný .... ^^

8 Rik-chan Rik-chan | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 16:09 | Reagovat

Q3Q to je tak boží... *je strašně na měkko* QwQ díky tak úžasné povídce skoro brečím.. QwQ boží~ nejde říct ani že je to dobré.. protože je to úžasné.. možná i o dost víc Q3Q

9 Penny Penny | Web | 28. dubna 2014 v 18:33 | Reagovat

To neni mozne T__T Kdyz jsem to cetla, tak se mi chtelo brecet :( Skoncilo to docela tragicky, ale je zase dobre, ze zustanou spolu- navzdy :3 Je uzasne jak pises :3 Strasne me to dojalo.

10 Maemi Maemi | Web | 28. dubna 2014 v 20:17 | Reagovat

S-sugooooi!! Málem jsem se rozbrečela! QwQ Nemůže to mít pokračování? Někde~.... Někde~v nebíčku se spoustou andělíčky~..... Asi ne, že? :'D Každopádně ta povídka je fakt úžasná! Q^Q

11 Taki Taki | 18. listopadu 2014 v 22:45 | Reagovat

Přečteno jedním dechem, z celé povídky je cítit tak láska a pak ta strašná bolest... nevím, co bych k tomu víc dodala, smutné - ale moc krásné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama