"Zakázaná láska" - 5.díl

22. března 2014 v 4:43 |  Zakázaná láska
Takže další díl ._.
Tentokrát opět z pohledu Masayoshiho nyom
Jsem uvažoval, že bych na začátku povídek mohl dělat něco lepšího
(jsem si totoiž všiml, že spousta lidí tam má takový inteligentní úvod a já tu vždy takové hoveny)
Nyom ._.



"Šel jsem tě navštívit a pak jsem viděl nějakýho chlápka jak a -.." zarazil se když si všiml slz. Klekl si ke mě a otřel mi je.
"Masayoshi-san ? Co se stalo, proč pláčeš ?" koukal se na mě.
"O-on-..vzal mi ho-.. " vykoktal jsem ze sebe, ale Osachiho pohled byl jiný než jsem čekal, nebyl překvapený..
"Neboj se, teď máš mě Masayoshi-san" ...COŽE.. - Co to-..říká ?
"Cože ? J-jak to jako myslíš ?-.." podíval jsem se na něj a snažil se ho zaměřit pře slzy, které mi vše rozmazávaly.
"No, že ted tu pro tebe budu já." Řekl, už s menší jistotou, trochu roztřeseně. Kousnul jsem se do rtu-
"Ale-..já ho miluji." Nemůže mi ho nahradit- nemůže.. Musí vědět pravdu. Musím to říct-..už to nemohu nést-..Věřím mu. Těžce jsem polkl a podíval se na něj. Viděl jsem jak mu tečou slzy po tváři a jeho pohled byl zlomený a bolestný. Téměř mě to vyděsilo-.."Proč pláčeš Osachi-...?" hlesl jsem.
"Protože-.. protože-.. " slzy mu tekly ještě víc a začínal znít hystericky "Protože tě miluji !" rozbrečel se. Zíral jsem na něj. C-cože ? Co to říká ? Vždyt-..um. Zadíval jsem se na něj, snažil se vyškrábat po zdi na nohy. Bylo mi ho tolik líto- ale..-já nemohu.
"Je mi-..je mi to líto Osachi...-.." roztřásl jsem se a sledoval jsem jeho nohy jak se šoupou ke dveřím.
"Sbohem Masayoshi-san a-.. měj se hezky. Už ti nebudu ubližovat..-promin." Jen co to dořekl ztratil se ve dveřím a zavřel je. Zvedl jsem prudce hlavu, co to řekl ? Už mi nebude ubližovat ? Vždyt to já jsem mu ubližoval-..Nebo..-
"Osachi ?" zmateně jsem zavolal jeho jméno, ale už se neozval. Bolestně jsem sklopil hlavu a nechal jsem moje tělo volně ze sedu spadnout. Ležel jsem v nějakých papírech co vyházel Keizův otec, když tu byl. Z očí mi stále tekly slzy, bylo to nekonečné. Jakoby už nikdy neměli přestat. Ach- až ted jsem si uvědomil jak mi tu strašně Keizo chybí. Natáhl jsem ruku k prázdnu a představoval si jeho. To jak se vždy usmíval i ve vážných situacích. Vydechl jsem a spustil jsem ruku k zemi. Ale ted tu není.
V tom někdo prudce otevřel dveře. Mohl být podobně starý jako já, ale byl o něco vyšší než já.
"Kde je Osachi ?!" křikl po mě a vypadal strašně vyděšeně. Zvedl jsem trochu hlavu, měl jsem pocit jakobych ho odněkud znal, ale nevěděl jsem odkud.
"T-ted odešel-.." vykoktal jsem ze sebe.
"Sakra !" kopl do zdi a kousnul se do rtu. Vytáhl mobil z kapsy a vytáčel něčí číslo. Nervózně poslouchal monotónní zvuk dokud mu hovor nespadl do hlasové schránky. Vydechl a spustil ruku s telefonem.
"Kdo jsi-..?" řekl jsem a prohlížel si ho. Měl bych ho hned vyhodit z mého bytu, co to má vůbec a vychování sem jentak vlítnout, ale zná Osachiho. Navíc nemám ani sílu vstát, natož ho vyhodit.
"Jsem Shiro."sykl a vytáčel znovu. "Co se tu stalo ?" podíval se na mě.
"No-..přišel a-..kdo-" zarazil mě tím, že mi dal ruku před pusu. Zdálo se, že mu dotyčný mobil konečně zvednul. Dal si telefon k uchu.
"Osachi ! Osachi ? Jsi v pořádku ? Kde jsi-..?" vyhrkl okamžitě. Takže volal Osachimu, jak jsem si myslel. Pozorně jsem poslouchal, ale Osachiho jsem neslyšel.
"Zbláznil jsi se-..? Čekej !-..Zastav !" vyděšeně se zatřásl a najednou vyběhl z domu. Zíral jsem- co se to ? Snad je v pořádku..- Osachi..Opět jsem se složil na podlahu. Podíval jsem se na hodiny, nebylo ještě ani odpoledne, ale mám pocit, jakoby to byla věčnost co už je Keizo pryč. Měl bych přestat fnukat a sebrat se, musím získat Keizu zpět. Potřebuji ho. Řekl, že se ke mně vrátí, ale co když to řekl jenom aby mě uklidnil. Je možné aby se ke mně ještě nekdy vrátil ? Po tom co jeho otec řekl-..Ah. A co Osachi ? Bude v pořádku ?-..Budu věřit tomu klukovi co za ním šel, ted beztak nic nezmohu. Vydechl jsem.
Ležel jsem tam a zíral do zdi. V tu do toho začal zvonit můj mobil. Doplazil jsem se ke stolku opodál a vzal to.
"P-prosím ?" vydechl jsem.
"Dobrý den pane Kuroda, mohu se zeptat proč se vám již od pátku nemohu dovolat ? A proč jste nebyl v práci ? Bez toho abyste dal vědět ." řekl trochu naštvaně ředitel.
"Dobrý den- proto-..nebylo mi dobře a-..do ted jsem spal. Um, omlouvám se." Sklopil jsem oči. Do háje, zapomněl jsem tam zavolat.
"Omluva mi je k ničemu, vaše žáky neměl kdo učit ! K tomu- mi volal otec Hatoyami Keiza" zarazil jsem se, hned jak řekl jeho jméno. Ne-..co mu mohl všechno říct-..? "Prý nesmíte učit, ani se přibližovat k jeho synovi." Zarazil jsem se. N-ne-..škola byla jediná možnost jak být ještě s ním.
"D-dobře-.." vykoktal jsem a snažil se udržet další slzy.
"Pane Kuroda, měl byste to brát vážně, ještě jeden vroubek a jdete na hodinu" zavrčel ředitel a zavěsil. Sklopil jsem hlavu a položil mobil na stůl. Vydechl jsem. Jak tedy ted ? Jak ho jen získám zpět ? Jak ? Tolik ho potřebuji, musím něco udělat. Cokoliv. Sevřel jsem pěsti. Sakra, přestanu tu brečet, tím mu nepomohu. Seberu se a do pondělí něco vymyslím, je teprve sobota a taky bych měl zavolat Osachimu jestli je v pořádku. A uklidit tu. Kývnul jsem si sám pro sebe. Napřímil jsem se a začal uklízet vyházené věci. Když jsem se dostal až do ložnice, sedl jsem si na postel a přitiskl k sobě peřinu. Cítil jsem jeho vůni, jeho příjemnou vůni. Zabořil jsem hlavu do peřiny a nasával jeho vůni. Nemohl jsem přestat, chtěl jsem ho aspon cítit.
Zbytek dnes jsem k sobě tisknul jeho věci, které jsem tu ještě našel. Nikdy mě předtím nenapadlo jak moc mi bude Keizo chybět. Nemohl jsem usnout, přecházel jsem po pokojích a vzpomínal na něj. Brzo ráno jsem už byl víc než zoufalý z toho, že tu není. Nevěděl jsem co mám dělat, přál jsem si aby tento den uběhl co nejrychleji a aby již bylo pondělí a já mohl běžet k němu, nějak. Zakázal mi ho učit, ale o přestávce ho mohu nějak nenápadně odvést do kabinetu, když si toho nikdo nevšimne, nemělo by to vadit. Snad. Chci s ním aspon mluvit.

Když už se blížilo k odpoledni zvedl jsem mobil a vytočil Osachiho číslo.
"Halo ? Osachi, jsi v pořádku ?"
"To voláš až ted ? Trochu pozdě, ne ?" zavrčel na mě hlas, který jsem znal. To byl ten kluk- Shiro.
"Omlouvám se. Um..je tedy Osachi v pořádku ?" zeptal jsem se znovu a sklopil oči.
"No." Povzdychl si už trochu klidnější "Už je mimo ohrožení života." Zíral jsem. Mimo ohrožení života-..? e-eh..
"Stalo se mu něco ? Kde je ?-" vyděšeně jsem se napřímil a šahal po mikině.
"Skočil z mostu, naštěstí skočil dobře a dopadl na kamion." Z jeho zlomeného hlasu jsem rozpoznal, že nejspíše brečel. Ale- cože ? Chudák Osachi-..má štěstí, že p-přežil. (Pozn. Autora : Mimochodem jsem si krásně nastudoval, že už nějakej chlápek skočil na kamion a že nějaká ženská skočila z mostu a prostě dopadla si na ten beton krásně a přežila to -sice byla na padrt, ale yo, takže i váš milovanej Osachi mohl krásně přežít.)
Hned jak mi řekl, v jaké nemocnici Osachi leží jel jsem tam. Je to moje vina-..? Samozřejmě, že ano-…nejspíš. Ale-..nemohl jsem-..mohl jsem-.. a-achjo. A-aspon, že přežil, a-ale-..Chudák O-osachi-..Hned jak jsem došel do nemocnice, rychle jsem našel jeho pokoj. Zaklepal jsem na dveře a pomalu vstoupil. Osachi ležel na lůžku a byli na něj připojené nějaké přístroje a kapačky. Měl obvázanou hlavu a zlomenou nohu. Celkově byl celý obvázaný a z jeho obličeje bylo poznat, že i dost otlučený. Seděl u něj Shiro, který hned jak jsi mě všimnul stal a nepatrně se zamračil. Asi celou noc nespal a brečel, jak poukazovaly jeho rudé oči pod kterýma byly značně vidět až černofialové kruhy.
"Jak se má-..?" zeptal jsem se pod tíhou ticha.
"Ještě se neprobudil." Odpověděl mi klidně a pomalu Shiro, i když se značným znechucením mi vůbec odpovídat.
"Um- a bude v pořádku-..?" ptal jsem se dál.
"Doufám, že ano..Doktor říkal, že následky se nedají vyloučit. Prý se uvidí, až se vzbudí." Sevřel ruce v pěsti a pohlédl lítostně na Osachiho, potom se otočil na mě a vykročil naproti mně. Vzal mě za mikinu a vyvedl mě z pokoje. Vypadal naštvaně, hodně naštvaně. Až jsem měl téměř strach co chce. Když mě vyvedl z pokoje a zavřel dveře. Podíval se na mě a spustil
"Víš proč to udělal, ne ?" vyjel na mě. Ale i přesto- zněl tak zlomeně.
"No-..tuším.."
"Tušíš ?" bolestně se pousmál "Kvůli tobě. To pako tě milovalo už od střední, ale tys ho přehlížel, nebo spíš on se bál na tebe jen promluvit. Beztak by sis ho ani nevšiml, protože si věčně byl zaslepený jenom školou. A potom, když se s tebou začal bavit, byl tak štastný. A tys pak zahodil jeho city, neudělal si vůbec nic ! To on tu byl vždycky pro tebe, ale ty ses ho nikdy nezeptal jestli ho něco netrápí, hm ? Vždy se tolik snažil. Jenže ty si přehlížel všechny jeho náznaky, zahodil si jeho lásku ještě dřív než se ti stihl vyznat a ještě k tomu-..se svým studentem." Zatnul zuby a zíral do země. Měl pravdu-..měl pravdu. Byl jsem k Osachimu zlý-.. tak necitlivý. Ale-.. nemohu za to, že k němu prostě nic necítím. Ale-.. mohl jsem-..nějak.
"No, prostě ti tím chci říct abys sem už nechodil. Už nikdy se mu neukazuj na očích, protože bys mu jen ubližoval." Řekl a zvedl ke mně pohled.
"a-ale..je to můj kamarád-.." nechci Osachiho ztratit, mám ho rád. Zamračil se.
"Ale on tě nebere jako kamaráda ! Co nechápeš na tom, že tě miluje ? Nezapomene na tebe a bude se furt trápit ! To chceš ?" naštvaně vydechl "Prostě pochop, že takhle to bude lepší." Koukal jsem na něj. Má asi pravdu-.. měl bych ho nechat, abych mu to ještě nestěžoval. Sklopil jsem hlavu.
"Dobře, tak já-..asi pujdu." Řekl jsem a on jenom kývnul a zalezl zpět do pokoje. Ještě jsem viděl skrz pootevřené dveře jak si k němu opět sedl a chytl ho za ruku, něco mu řekl, ale nemohl jsem rozumět tomu co to bylo. Sklopil jsem hlavu a šel od dveří.
Coural jsem se z nemocnice a přemýšlel. Tenhle kluk ho má asi hodně rád a bude pro něj lepší kamarád než já. Doufám, že ano. Chci aby se měl Osachi dobře, když se mnou nemůže.
Došel jsem domu a zbytek dne jsem strávil sledováním oblohy z okna a přemýšlením. Chovám se opravdu jak malé dítě, měl bych dospět a něco udělat. Začít se chovat tak jako všichni a ne věčně tak ustrašeně. Ale byl jsem takový vždy, už od mala. Vždy když na mě rodiče křičeli a ve škole mě šikanovali. Postavit se proti proudu bylo vždy to nejhorší a tak jsem se naučil jenom ustupovat a ignorovat vše. Dělat jen to co mi někdo nařídí a všechno schovávat ve vlastních myšlenkách. A proto jsem moje city tak nedozrálé a já se chovám jak malý. Myslím. Měl bych být lepším. Zkousnul jsem si ret. Nakonec jsem tuto noc usnul, aspon na pár hodin.
Ráno probíhalo jako každé dřívější ráno, připravil jsem si materiál a šel jsem. Jako vždy jsem byl ve škole brzo, hodně brzo. Šel jsem po schodech až ke svému kabinetu. Zarazil jsem se, před kabinetem stál Keizo. Hned jak jsem si ho všiml přidal jsem do kroku a za pár vteřin už jsem stál u něj. Objal jsem ho a on se ke mně vřele přitisknul. Tolik hřál. Po chvilce jsem ho pustil a odemkl kabinet, přeci jenom to bylo trochu nebezpečné ho objímat na chodbě i přesto, že nejspíš ve škole kromě nás nikdo nebyl. Pustil jsem ho dovnitř a následoval ho. Posadil jsem se a on si okamžitě sedl do mého klína. Bylo to tak příjemné ho cíti opět u sebe. Cítit jeho vůni a teplo. Nejradši bych ho už nikdy nepustil ode sebe. Tolik mi chyběl a ted- ted když ho mohu mít konečně u sebe už ho nechci pouštět.
"Už nechci od tebe Masayoshi-.." řekl a přitiskl se víc ke mně. Obtočil jsem ho lehce rukama a sklopil jsem pohled. Jak to ale udělat ? Všiml si mého pohledu a víc přimáčkl "Slib mi, že tuhle noc budu spát s tebou." Zaškemral trochu zoufale. Ted nejspíš byla ta chvíle, kdy jsem měl být já silný a budu. Pro něj. Pohladil jsem ho jemně ve vlasech.
"Keizo..Promin, nemohu ti zatím nic slíbit. Nemohu tě odsud jentak odvést, protože tvůj otec již ví, kde bydlím. Navíc tě nemohu ani učit, protože již volal do školy. Ale slibuji ti, že tě získám zpět. Zpět k sobě." Sklopil oči a opřel si hlavu o moji hruď.
V tom někdo prudce otevřel dveře, zvedl jsem hlavu a vyděšeně zíral. Keizo sebou trhl a doslova se mi vytrhl z náručí a málem spadnul na zem, nakonec jen zavrávoral a postavil se na nohy.
"Myslíš, že jsem blbej Keizo ?! Já věděl, že se tak ženeš za ním ! Za tím nechutným pedofilem, vážně je mi z vás zle !" tyčil se ve dveřích jeho otec…


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
(zajímalo by mě ._. kolik to jako ještě bude mít dílů)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Měl bych vůbec ještě psát povídky ? ._."

Yo
Radši ne ^ ^"
Prosím, fakt ne -.-"

Komentáře

1 Saskie Saskie | E-mail | Web | 22. března 2014 v 9:56 | Reagovat

Hele jakóó! Ty to takhle půlíš normálně naschvál =,= Nemůžeš přestat v nejlepším! Q,Q
Jinák,Osachi přežil \(*-*)/  (hej taky poslední dva týdny studuju na internetu, jaké zranění může mít Naoki xD) Shiro bude s ním že? xD
Héj alééé, teď vážně. Nemůžeš to nechávat v nejlepším ><

2 Yuína Yuína | Web | 22. března 2014 v 10:15 | Reagovat

S-Shiro QwQ je super >w<
A ta povídka *-* Ou jeáh, pokračuj >w< je to boží, super, mega (wtf) XD zase nemám slov QwQ

3 Tayusha - はたけ多代 Tayusha - はたけ多代 | Web | 22. března 2014 v 10:42 | Reagovat

S-shiro - chan, Osachi - chan. Jsou tak strašně rozkošní, a je to celé tak zamotané. Je to naprosto dokonalé! ♥
Honem další díl, strašně se těším, sice bych nejraději zabila otce od Keiza.. Ale tvoje povídka je jedna z těch na které čekám jak pes na psí žrádlo! :3

4 Drakushka Drakushka | Web | 22. března 2014 v 20:58 | Reagovat

Moc se omlouvám že nepíši k téma článku.

Moc ráda budu Affs. :)
Na diplom.. Pokud se ti bude chtít, mi můžeš dát Hatsune Miku. Udělám tvůj diplom co nejdřív. :) Pro tebe udělám diplomek co nejdřív. ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama