"Zakázaná láska" - 2.díl

1. března 2014 v 13:34 | Kimesuke |  Zakázaná láska
Takže druhý díl ^__^"
Ach bože, mám pocit, že je děsný ._.
No. Omlouvám se, líp to neumím DDD:



"Kuroda-sama.." hlesl a přitáhl se ke mě. Doslova se na mě přilepil. Cítil jsem jeho tělo jak se tiskne na mé. Najednou byl zas a opět tak moc blízko. Prsty mi přejel po tváři a ucítil jsem jeho sladké rty. Nemohl jsem se udržet, nemohl jsem odolat. Už ne. Oplácel jsem jeho jemné polibky. Strhl jsem ho na sedačku a nepřestával jsem ho líbat. Cítil jsem jeho jemné rty a jeho jazyk lehce sjíždějící po tom mém. Chtěl jsem víc, chtěl jsem stále víc. Nemohl jsem se držet, už to nešlo. V hlavě mi hučelo a nemohl jsem přemýšlet. Nemohl jsem se kontrolovat. Líbal jsem ho stále vášnivěji. Tisknul jsem ho pod sebou k sedačce a cítil jak se pode mnou napínal. Jeho ruce mě obepínaly a tiskly k sobě. Cítil jsem jeho tlukot srdce, byl strašně rychlý jako ten můj. Sjel jsem jazykem po jeho krku. Trochu zaklonil hlavu a tiše zavzdychal. Začal jsem ho po krčku kousat a vroucně líbat.
Uh..-Co mám dělat ? …sakra ! SAKRA ! Je to přeci můj student- tohle - nemůžu.. nemůžu..NEMŮŽU !..d-dost, musím se zastavit. Hned.
Odlepil jsem svoje rty od jeho kůže. Rychle jsem se od něj odsunul. Slyšel jsem jak rozvášněně oddechoval. V hlavě jsem mi hučelo, ječelo. Šel jsem rozklepaně od sedačky na které stále ležel.
"Kuroda-..sama-.." vydechoval. Natáhnul po mě ruku. Já- nemohl jsem. Stál jsem a mlčel. Vždyt sakra-..co jsem to málem- co jsem to udělal ?! Sakra..sakra..sakra.
Zakryl jsem si rukou rty. Pořád jsem na nich cítil ty jeho, jeho kůži, toužil jsem po tom to cítit znova a to mě vytáčelo nejvíce. Proč ? Proč jsem chtěl víc ?! Otočil jsem se na něj a zadíval se mu do očí. Tvářil se tak prosebně. Jeho oči přímo říkali "vrať se a líbej mě dál". Ale já nemohl, už tak jsem se zašel tak daleko. Znovu jsem se na něj hlouběji zadíval, uvědomil jsem si, že ted je snad poprvé co vypadá tak zkroceně ? Na to že je to Keizo, je to- divné.

"Kuroda-sama..p-prosím.." poprvé co mě poprosil. Vážně byl tak zoufalý ? "Prosím..já vás potřebuji..Nemůžete mě takto nechat.." zachvěl se. Po chvilce nahodil trochu rozechvělý úšklebek "Copak Kuroda-sama jste snad už moc unavený ?" snažil se mít svůj typický provokativní hlásek, ale zněl- jinak. Nějak až zlomeně ? Jakoby říkal "..snad se vám nelíbím ?".
Vydechl jsem, možná se řítím do další blbosti, ale nemohu ho nechat takto smutně, přeci jen- je to docela moje chyba. Přišel jsem k němu a sedl si vedle něj na sedačku, sklopil hlavu a přemýšlel co chci vlastně říct. Po chvíli mě zatahal za tričko, protože jsem dlouho neodpovídal.
"Keizo- chci se ti omluvit. To co jsem udělal nebylo správné a-" ihned jsem si všiml jeho namítavého pohledu, ale pokračoval jsem "ale-..dnes můžeš spát u mě, abys nebyl smut-..abys-..jako omluvu." Zamrkal očkama a usmál se.
"Tak dobře" konečně se posadil a trochu se ke mě naklonil "už mě začínáte mít docela rád, že ? Kuroda-sama." Usmál se a vypadal najednou tak nějak štastně.
"Baka." Trochu jsem do něj strčil, samozřejmě, že ho mám rád. Bože, možná až moc a to mě děsí. Ovinul ze zadu ruce kolem mého krku.
"A když teda budeme spát spolu tak můžeme v posteli, ne ?" ušklíbnul se. Vážně to musel říct takhle.

Povzdychl jsem si a šel jsem se vysprchovat, poté se vysprchoval on a opět si na sebe navlékl moje pyžamo, které na něm trochu viselo. Vyšel z koupelny a já si zrovna ještě něco dopisoval do práce. Přišel pomalu ke mně a zadíval se na mě.
"Um a Kuroda-sama, vy nevečeříte ?" koukal a mě ted došlo, že on má asi hlad.
"Eh, promin Keizo já nejsem zvyklý večeřet." Pousmál jsem se "Mám ti pro něco skočit do nonstopu ?"
"Kuroda-sama vy žijete ale nezdravě a chcete to naučit i mě ?" ušklíbl se "Počkat, mě už to došlo, vy neumíte vařit, že ?" usmál se "Všiml jsem si, že tu nemáte mouku ani nic takového, protože vy vařit neumíte. Proto ani nevečeříte a snídani i oběd si dáváte ve městě." Koukal hrdě na mě, v očích se mu přímo blýskalo "já to věděl !"
"No-.." nervózně jsem se podíval do strany "Moc neumím no." Rozesmál se.
"Tak já vás to naučím" usmál se a ani nečekal na moji reakci "No ale pro dnešek udělám něco k večeři já, ano ?" usmál se a přeběhl do kuchyně. Byl vážně tolik štastný nebo jsem měl jen ten pocit ? Byl jsem rád, že byl štastný, ale na durhou stranu- pokud to bylo kvůli tomu co jsem udělal, znamená to snad-…

Z mého přemýšlení mě vyrušila až rána z kuchyně. Vyděšeně jsem vstal a šel se podívat co se stalo. Když jsem vešel do kuchyně silně jsem pochyboval o tom, jestli to vůbec kuchyn ještě je. Keizo tam mezi tím bordelem a jídlem a radši ani nechci vědět čím vším pobíhal ze strany na stranu.
"Keizo, upřímně. Ty taky vařit moc neumíš, však ?" pousmál jsem se nad tím jak měl cukr ve vlasech. Provinile se na mě otočil a nervózně se ušklíbl na souhlas. Přejel jsem kuchyn pohledem ještě jednou a všiml jsem si co mohlo za tu ránu před chvílí. Na zemi leželys jen střepy po památeční skleněné misce. Vydechnul jsem.
"Kuroda-sama, zlobíte se ?" nevinně koukal na všechen ten bordel okolo něj. Vydechl jsem.
"Ani ne- ale už prosím tě nevař." Pousmál jsem a začal sbírat střepy ze země.
"Ted aby ses šel znovu vysprchovat, co ?" otočil jsem se na něj, ale na jednou mi po obličeji jel jeho prst celý od nějakého těsta. Zamračil jsem se.
"Vidíte ? Ted musíte taky do sprchy." Uchichtnul se "Mohli bychom tam jít spolu ?"
"Ne, nemůžem." Šlehnul jsem po něm chladným pohledem. Ale on se jen ušklíbl.
"Copak ? Stydíte se ?" zasmál se a rozeběhl se ke koupelně. Bože jak mě tohle jeho věčné poštuchování štvalo, ale zároven už jsem si na něj tolik zvykl, že se ho nechci vzdát.

Již o hodinu později, jsme seděli, před sebou misku se suchou rýží, protože to bylo jediné co jsme zvládli. Nevím jestli se mi to jen zdálo, ale vypadal štastně, čemuž jsem nerozuměl do té chvíle, dokud jsme nedojedli a on začal nenápadně stlát postel. Jak jsem mu vůbec něco takového mohl slíbit. Bože, proč jsem takový idiot.
"Tak, Kuroda-sama, již si můžeme lehnout, ne ? Je už docela pozdě." Usmál se sedící na posteli. Vstal jsem a váhavě šel k němu. Hned jak jsem se vyskytnul v dostačující blízkosti, chytl mě za límec a stáhl k sobě. Ihned jsem se odmrštil.
"Řekl jsem, že vedle tebe budu pouze spát." Zpražil jsem ho káravým pohledem a přešel na druhou stranu postele.
"Ne, řekl jste, že můžu spát s vámi, ale neřekl jste jak jste to myslel. Dá se to chápat různě." Usmál se a pozoroval mě těma jeho lišáckýma očkama.
"Moc dobře víš, jak jsem to myslel." Klasicky jsem se zamračil a posadil se na postel. Zívnul jsem, po dnešku jsem byl tak vyčerpaný. Navíc jsem chtěl mít dnešní noc co nejdříve za sebou a na chvilku nenásilně utéct z jeho přítomnosti. Po tom co se stalo, už vážně nevím jestli s ním budu moct normálně vycházet. Furt se mi to motá v hlavě-..jak jsem jen mohl ? A-ach.
"Lehnete si tedy ?" vyrušil mě z uvažování. Otočil jsem se na něj a všiml si, že on už ležel. Přilehl jsem si, snažil jsem se co nejdále od něj, ale na to se on jen zamračil.
"To se mě tolik štítíte ?" znělo to až smutně, že jsem si nakonec přilehl blíže. Do háje, přesně věděl jak na mě. Přitiskl se ke mně a přikryl mě svou peřinou. Už jsem neměl sílu protestovat a i kdybych ji našel, protestoval by on.

"Kuroda-sama ?" zašeptal najednou do tmy a ticha.
"Hm ?"
"Mohu vám tykat, když už spolu žijeme a tak ?"
"Proč tak najednou ?"
"Jen mě to napadlo, někdy je to trochu zvláštní-.."
"Tak dobře, ale jenom doma."
"Děkuji, Masayoshi." Usmál se a víc se ke mně zachumlal. "Dobrou noc."
"Dobrou."

Ráno jsem se probudil naprosto stejně jak jsem usnul. S jeho hlavou na hrudi a jeho pažemi obepínající mě. Krása, jak mám asi vstát ? Jenom trošku jsem sebou hnul a on hned otevřel oči.
"Dobré ráno Masayoshi" usmál se a furt mě držel.
"Dobré Keizo, kdybys mě ted jenom mohl pustit…?" téměř jsem to ani neřekl a on se vymrštil a přelezl na mě. Nevím jak to udělal, ani jak rychle, ale najednou seděl na mě. Ušklíbl se a sklonil se ke mně. "Co to-.."
"Psst." Zastavil mě "Ber to jako poděkování" pousmál se a dřív než jsem stihl zareagovat, líbal mě. Opět. A opět jsem neodolal jeho jemným rtům a jeho polibky s vášní opětoval. Vážně mě až děsilo jak snad jsem jim již podlehával, jak jsem ho líbal a přestávalo mi to připadat tak neobvyklé. Bože, vždyt je to špatně, tak moc špatně. Odtáhl se ode mě, slezl ze mě a vyběhl z pokoje. Ach, co jen s ním ? Tolik mě štve, ale přitom ho nemůžu dostat z hlavy.

Ráno pokračovalo docela v klidu. Keizo si užíval, že mi může tykat a já se těšil na chvilku bez něj, chvilku kdy se konečně uklidním a budu moct přemýšlet. Protože v jeho přítomnosti jsem měl v hlavě příliš velký chaos. Do školy jsme pro tentokrát vyrazili včas. Loučil jsem se s ním před kabinetem. Škola byla ještě prázdná, tak to bylo jedno, nikdo si nemohl všimnout, že jsme přišli spolu.
"Tak se dobře uč a odpoledne před školou." Prohodil jsem, zněl jsem trochu jako jeho otec, což mi zase připomnělo jak moc zvrácený jsem.
"Jasně Masayoshi, budu se těšit. A mimochodem, budem dnes zas spát spolu ?" zazubil se.
"Možná. Bože a ted už běž." Zamračil jsem se. Ale on se jen usmál.
"No ták, dostaneš zas ráno odměnu." Zmizel ve dveřích do třídy, vážně musel pořád provokovat ? K čemu mu to bylo, ach- vážně mě trápí jak se v něm nevyznám. Otevřel jsem dveře. Unaveně jsem pohlédl dovnitř a viděl jsem Osachiho. S tím nejchladnějším pohledem jaký kdy měl stál proti mně. Zíral jsem mezi dveřmi a nevěděl co
dělat. Slyšel to ? Byl by vážně hluchý kdyby to neslyšel. Počkat, co jsme vlastně řekli..

"Dobré ráno." Sykl, zatáhl mě dovnitř a praštil dveřmi. Otočil se na mě zatímco já jsem se snažil nějak zorientovat. Shodil mě na židli a naštvaně nade mnou stál.
"MŮŽEŠ MI VYSVĚTLIT KDY SI PŘIŠEL O ROZUM ?!" byl vážně tak vytočený, že jsem se bál cokoliv říct. "VÁŽNĚ MASAYOSHI-..UŽ SE MI HNUSÍ I ŘÍKAT TVOJE JMÉNO KDYŽ HO ŘEKL ON ! TO SPOLU TED JAKO CHODÍTE, ŽE TI MŮŽE TYKAT NEBO SPOLU JEN SPÍTE ?!" zíral jsem, vůbec to nepochopil.
"Tak to není ! Nespalijsme spolu tak jak si myslíš !" bránil jsem se. Pozvedl obočí.
"NE ?"
"Ne ! Všechno je jinak ! Jen vedle mě ležel proboha, co si myslíš ?! Nikdy bych s ním nic neměl ! Je to můj student ! Jenom můj student, tak tu na mě přestan křičet !" divně mě píchlo u srdce. Píchlo ? Ne, bolelo to. Jak jsem to mohl říct, potom co jsem dnes ráno opět tolik vzplal z jeho rtů. Ach-..potřebuju si to srovnat, ale ne všude je někdo kdo mě věčně vyhazuje z rovnováhy.
"Vážně ?" zadíval se na mě. Jeho pohled i tón už byly klidnější.
"Jo." Vydechl jsem a Osachi se ke mně sklonil. Díval se mi přímo do očí a stále se přibližoval. Najednou se jeho rty dotkly těch mých. Bylo to jiné než s Keizou. Bylo to- divné. Najednou jsem ucítil prudkou ránu, odstrčila mě na židli na druhou
stranu místnosti. Když jsem otevřel oči, bylo mi jasné co se stalo- Keizo držel Osachiho pod krkem a vypadalo to, že ta rána byla to jak mu Keizo jedu vrazil.
"Keizo ! Hned ho pust !" vyskočil jsem a řítil se k nim.
"Ne ! Nebude tě líbat-.." povolil stisk. Otočil se na mě a probodl mě pohledem. Bolestným pohledem. Přitom druhou rukou zapráskl dveře, kterými sem vrazil. "Nikdy by si se mnou nic neměl-.." řekl tak zničeně jako nikdy. "A s ním snad ano ?" zatřásl s Osachim a pustil ho. Sesunul se po zdi a rozkašlal se. Ach, zdálo se, že náš rozhovor slyšel, no nemohl jsem se divit, když Osachi slyšel předtím náš, bylo samozřejmé, že toto uslyší.
"Víš myslím si, že jsi lhal." Pokračoval a pousmál se, do tónu se mu vracela jeho typická sebejistost.
Zadíval se na mě a já přesně věděl na co ted narážel- ano byl jsem to já kdo ho strhl na pohovku a vroucně ho líbal- ale-.. já-.
"Neblázni-..Nic by s tebou neměl, že ne Masayoshi-san-..?" dokašlal Osachi. Najednou se na mě oba dva zadívali, já- nevěděl jsem co mám říct. Nebo věděl ? Chtěl jsem lhát.
"Já-.." začal jsem-..

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ;)

Yežiši mám špatný pocit, že se z toho stává kravina x"D
Takže se omlouvám, že to trvalo tak dlouho ._.
A že jsem takový nezkušený šourek ve psaní D:
 
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Měl bych vůbec ještě psát povídky ? ._."

Yo
Radši ne ^ ^"
Prosím, fakt ne -.-"

Komentáře

1 El El | 1. března 2014 v 17:03 | Reagovat

Koukej napsat další díl... jinak tě uškrtim... no dobře... to by asi nešlo...
Máš teď dobrej pocit z prvního komentáře? :DD

2 Yuína Yuína | Web | 1. března 2014 v 17:07 | Reagovat

Panebože! piš dál *q*
dělej
piš
makej
Fishulíne
šupito
O.O

3 Kyuto Kyuto | 1. března 2014 v 20:23 | Reagovat

Je to skvělý:33 Je mi chvilkama Keizy líto..Ale zároven i Osachiho..Žobe v týto povídce je mi fakt úplně všech líto xDDDD je to super,těším se na pokračování:3
A nepiš furt že neumíš psát nebo uvidíš -.-

4 Nemesis Nemesis | 1. března 2014 v 20:26 | Reagovat

wow tak to byl super díl

5 Tayusha - はたけ多代 Tayusha - はたけ多代 | Web | 1. března 2014 v 22:43 | Reagovat

Moc se mi to líbilo!
  Stejně mám pořád nejraději Osachiho, doufám že mu přidělíš někoho hodného kdo ho bude mít rád. Awr, je tak roztomilí, jak se snaží žárlivost schovat za vztek.
  Nu, teďk povídce. Moc pěkně napsané, já to snad přečetla jedním dechem! Miluji jak píšeš. Docela se mi i líbí jak se děj vyvíjí, jen mi přiíjde Kuroda malinko natvrdlí. :D Ale jenom malinko.

6 Drakushka Drakushka | Web | 2. března 2014 v 14:43 | Reagovat

Boží! Honem další. :D
Keizo je čím dál víc sladký, miluju ho. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama