"Zakázaná láska" - 1.díl

22. února 2014 v 1:38 | Kimesuke |  Zakázaná láska
Takže pro Saski ^ ^
Chtěla si na téma "zakázaná láska" a se studentíčkem a učitelem >:33 (ty pedofile xD)
Nom každopádně se mi to líbí :3 takže jdu do toho
Snad se bude líbit aj tobě ^ ^
(A beztak tam někam dám ten chleba D:<< xD)
:iconmueheplz:



"Chleba. (a už je tady >:DD) Zas ten stejný chleba jako včera, ta stejná snídaně, stejně chutná, stejně vypadá až je mi z toho zle. A i když se to vše zdá tak stejné, dnes je něco jinak, dnešek je něco co mi konečně změní život. Už od malička jsem toužil stát se učitelem a dnes konečně uvidím svou první třídu. Nemohu se jich dočkat. Je to zvláštní, ale opravdu se na ně velmi těším. Jsem z toho možná trochu nervní. Přeci jenom děcka v prváku můžou být velmi protivný, ale určitě se tam najdou i pilní studenti. Už se těším až se jim představím a oni mě a určitě si vytvoříme dobrý vztah, jsem myslím..docela hodný, takže by nemusel být problém. Nebo ano ? "
...No vážně, tohle jsem si myslel asi před víc než půl rokem. Můj názor ted ? Není to až tak pohodové, studujících studentů je minimum a já už vážně nemám sílu stále doučovat a poučovat ty co se flákají. Ale- něco zůstalo, i přesto svoji třídu miluji a jsem rád že jsem se asi před téměř rokem stal učitelem. I když někdy mám vážně chut radši zůstat doma než pozorovat ty jejich protáhlé obličeje.
Pomalu jsem odemknul svůj kabinet, ještě jsem hrdě sjel očima jmenovku. "Masayoshi Kuroda - Osachi Tanaka"
Osachi byl další učitel, taky jeden z těch novějších jako já. Za tu dobu co tu jsme se z nás stali docela dobří přátelé, no docela, dalo by se říct, že on je můj jediný kamarád, kterého mám. Spíš se k němu chovám někdy jak ke studentovi, ale to bude tím, že i přesto, že jsem jen o pár měsíců starší, vypadá to spíš jako o několik let. Mezi studenty byste ho vážně nepoznali. Nikdy nechodí jak by měl a to bydlí téměř vedle školy, vždy přídje sotva před zvoněním, to za to já, jsem tu už zase příliš brzo.
Najednou mě z mého přemýšlení vyrušily kroky, otrávené kroky šoupající se po podlaze. Přesně jsem věděl kdo to je. Keizo Hatoyama. Ten nejproblémovější žák z celé třídy, ne, z celé školy. Vyšel jsem se podívat před kabinet, ne proto abych se ujistil, ale jen pro to abych zas viděl ten jeho otrávený obličej. Jo.
"Dobré ráno Keizo." opřel se o zeď a koukl se na mě.
"Dobrej." prohodil a usmál se. "To se na mě tak těšíte, že jste tu tak brzo ? Kuroda-sama."
"Já jsem tu takto vždy. To ty vypadáš celý natěšený na studium, že jsi tu už ted. Co se s tebou stalo ?" na chvilku sklopil oči, jakoby nevěděl jak odpovědět, jakoby ho něco opravdu tížilo, ale asi jsem paranoidní.
"Nemusím vám odpovídat, třeba jsem se na vás jen přišel podívat." ušklíbl se a zalezel do třídy. Bylo to vážně divné-ne, víc než to. Zalezl jsem zpět do kabinetu a pracoval na materiálu pro dnešní den, co jsem doma nestihl. Ale moc jsem toho nedodělal, přemýšlel jsem, přemýšlel jsem nad ním. U nikoho jiného bych se tím asi tak nezabýval, ale u něj to bylo vážně zvláštní. Opět mě z mého přemýšlení vytrhly kroky a hned za nimi prudké otevření dveří. Osachi.
"Dobré ráno Kuroda-san !" usmál se na mě jako každé ráno.
"Zase meskáš Osachi a říkal jsem ti, že mě nemusíš oslovovat příjmením." oplatil jsem mu úsměv a složil si věci, ted už to beztak nedodělám.
"Však to já vždy, takže už to ani není meškání. A promin Masayoshi, já zapomněl." vyndal si několik sešitů a zas vyrazil z kabinetu jako vítr. To má z toho, že chodí pozdě, pako jedno. Zatočil jsem se na židli a vstal. Taky už bych měl jít, vzal jsem si materiály a šel do třídy. Otevřel jsem dveře do třídy a- najednou mě promáčel vodopád vody z kýble narafičený na dvěřích. Dětinský vtípek. Zaražený a celý promočený jsem tam stál. Ve třídě se strhl smích a mě bylo naprosto jasné kdo to byl. Vážně už jsem ztrácel nervy. Sevřel jsem pěsti a snažil se moc nekřičet.
"Keizo se mnou do kabinetu. Hned !" zavrčel jsem a ještě víc mě dopalovalo jak šel za mnou a ještě se smál, že vůbec neví proč. Jen co jsem zavřel kabinet, posadil se mi na stůl a ve vzduchu houpal nohama. Díval se najednou hrozně nevinně. To vše mě rozčilovalo ještě víc.
"Copak Kuroda-sama ? Soukromý vodopádek se vám nelíbil ?" usmál se a díval se na mě jak ze mě kape voda.
"Keizo tohle už hraničí ! To už není vtipné, to už je na vyhození ze školy !" byl jsem tolik vzteklý. Vytáhl jsem si ze skřínky ručník na ruce, naštvaně se posadil na židli proti němu a snažil si usušit mokré oblečení a vlasy.
"Co vám vlastně vadí ? Mokré vlasy vám sluší a jestli vás tolik deptá to oblečení-..můžete si ho klidně sundat." uchichtnul se a nohou mi přejel po stehně. Nasraně jsem ho zpražil pohledem. Někdy se choval takhle-divně.
"Ale tak Kuroda-sama." vážně mi vadilo jak vyslovoval moje jméno, o to časteji ho samozřejmě říkal "Mohu vám pomoci" najednou přelezl ke mě na židly a lehce se mi posadil na lstehna. Vzal kousek ručníku a začal mi s ním utírat vlasy. Zíral jsem, bylo to tak náhlé, že jsem nevěděl jak reagovat. Děal divné věci, ale dnes je to poprvé co se dostal tak blízko.
"Kuroda-s-.." zíral ve dveřích Osachi. Vyděšeně jsem sebou škubnul a čuměl na něj. Keizo ze mě mezitím slezl a pomalu se plížil ke dveřím. Nedokážu si představit jak divně to muselo vypadat.
"Co to má znamenat-..?" řekl najednou tak ledově, to se Osachimu vůbec nepodobalo. Přiznávám se, že mě to až vyděsilo.
"Jen jsem si sušil vlasy a-"
"Kdybyste si to chtěl zopakovat, zavolejte mi" skočil mi do řeči Keizo, provokativně se usmál a vyšel dveřmi ven. Věiml jsem si jak se Osachi zamračil.
"Hm ?" zavrčel a sedl si do své židle ke mě zády.
"Vážně ! Snaží se mě jenom provokovat, vždyt ho znáš Osachi." trochu mě vytáčilo, že si o mě myslí, že bych měl něco se studentem. Otočil se na mě a zadíval se mi do očí.
"Opravdu Masayoshi ?" najednou už nezněl tak ostře, jako spíš smutně.
"Samozřejmě." pousmál jsem se. Najednou jsem se prudce zvedl. "Moji studenti zůstali ve třídě sami."
"Nezůstali, jeden ze studentů přišel do ředitelny, že ses nevrátil do třídy tak tam poslal jiného učitele. Proto jsem tě šel hledat." řekl, chytl mě za rukáv a zas posadil. Zadíval jsem se na něj. Nepoznával jsem ho, že by to, že se tváří trochu jinak naprosto měnilo celý jeho obličej, ne nešlo jen o to, byl najednou celý jiný.
"Jaktože se k tobě dostal tak blízko ?" pokračoval ve výslechu.
"Já ani nevím, najednou byl." přiznal jsem a on se opět trochu zamračil.
"Měl by sis na něj dávat větši pozor, přece nechceš přijít o práci." pousmál se a zas se mu vrátil jeho normální pohled.
"To máš pravdu, že nechci." vrátil jsem mu krátký, malý úsměv.
A vše se vrátilo ke starému.

Hodiny ubíhaly a brzo odzvonila poslední hodina. Unaveně jsem se svalil na svůj stůl. A napůl na něm usnul. Byl jsem z dneška vážně tolik unavený.
"Bolí mě snad celé tělo" zívnul jsem. Najednou jsem cítil něčí teplé ruce jak mě jemně masírují na krku. Nemohl to být nikdo jiný než Osachi. Uvolněně jsem vydechnul.
"Líbí ?" usmál se. Pomalu jsem se narovnal a otočil na něj.
"Je to super, ale vážně musím domu a dám si horkou vanu, to mi pomůže." pousmál jsem se a balil si věci.
"Jo." vydechl "Tak zas zítra Kuroda-san !" usmál se a zmizel ve dveřích. Opět jsem se rozvalil na stole, v kllidu jsem zavřel oči a vnímal jenom to ticho. Byl jsem vážně tak zničený, že jsem začal uvažovat o tom jestli vůbec dojdu domu. Najednou jsem opět ucítil něčí ruce, které příjemně masírovaly můj krk.
"Ty ses vrátil ?" usmál jsem se, ale nedostala se mi odpověd. Až ted jsem si uvědomil, že tyhle ruce se zdály mnohem příjemnější.
"Osachi ?" zmateně jsem se zeptal, pořád líný na to zvednou hlavu a podívat se. V tu jsem ucítil něčí dech na krku a hned za ním jazyk jedoucí po mém krku směrem nahoru. Bylo to jako elektrický šok, škubnul jsem sebou a rychle se narovnal.
"Keizo !" opravdu to byl on, bože. Už zase jsem ho nechal se k sobě dostat tak blízko. "Co tu ještě děláš a- co to vůbec děláš ?!" byl jsem na něj zas tak naštvaný. Co si sakra myslí, že dělá.
"Kam bych měl jít ? A Osachi se vás taky může dotýkat, tak proč já ne ?" tvářil se trochu naštvaně a trochu-divně. Co je to dneska za den ? Všichni se chovaj jak blázni.
"Třeba domu ? A proto- že jsi student a já tvůj učitel." zamračil se, ale jinak, trochu smutně, ale hned to potlačil a ušklíbl se.
"Už nemám domov. Takže kdybych už nebyl student, změnilo by se něco ?" zarazil jsem se.
"Jak jako nemáš domov ?" ignoroval jsem tu druhou otázku, ale jak tohle sakra myslel.
"Otec me vyrazil, že jsem jen příživník, který to s pětkama beztak daleko nedotáhne, tak proč jsem vlastně jeho syn, že ?" snažil se tvářit tvrdě, snažil se tvářit, že je mu to jedno, ale já ho prokoukl. Viděl jsem, že ho to bolí. Vstal jsem a objal jsem ho. V hlavě mi znělo, že co to proboha dělám, ale já to ignoroval. Měl jsem pocit, že je to tak správně. Cítil jsem jak mě obtočil rukama a žmoulal v dlaních moje sako.
"Nestěžujte mi to." zašeptal a já ho pustil. Zadíval jsem se na něj.
"Nemáš někoho ke komu by si mohl na noc jít nebo tak ? Než se to doma uklidní." zvedl hlavu a ironikcy se usmál.
"Ne, ti u kterých bych možná mohl přespat bydlí daleko. Um- Kuroda-sama ?"
"Ano ?"
"Mohl bych přespat tady ?" prosebně se na mě podíval. Takhle ho vůbec neznám, musí na tom být hodně špatně.
"Ne, to nepůjde. Bude to tu ještě obcházet uklízečka a kdyby tě tu někdo našel, byly by z toho velké problémy i pro tebe." zklamaně sklopil hlavu. Achjo, asi hold nemám jinou možnost než-..
"Budeš bydlet u mě." jen co jsem to dořekl štastně zvedl hlavu a jeho oči- zářily ? "No, ale nemysli si. Budeš tam pro to aby si studoval. Pořád. A potom tě tvůj otec vezme zpátky jako nejlepšího žíka ze třídy." ušklíbl se a já už ted věděl, že to vůbec není dobrý nápad, ale třeba mu to vážně prospěje.

Za chvíli už jsme stáli ve dveřích mého bytu. Měl sebou batoh jenom pár věcí, co si stihl vzít než ho otec vyhodil. Položil ho ke zdi a rozhlédl se po bytě. Byl docela malý, ale myslím, že pro dva lidi to stačilo.
"Promiň, ale větší nemám." pousmál jsem se, načež se usmál a otočil se na mě.
"To nevadí, tenhle je dobrý." šel si vybalit svoje věci, zdál se docela štastný, myslím. Sedl jsem si ke stolu. Byl jsem tak unavený, že jsem myslel, že už vážně pojdu. A to přede mnou ještě zůstalo opravování písemek, které musí být do zítřka hotové. Vydechl jsem, narovnal se, vytáhl z tašky písemky a pustil se do toho. Ani jsem si nevšiml, že mě už nějakou dobu pozoruje. Když jsem to zaregistroval, zvedl jsem oči od písemky.
"Neměl by ses učit ?" jen co to slyšel, zatvářil se otráveněji než kdy jindy. "Víš pokud tu chceš zůstat, musíš se učit. Vem to tak, že dobré známky budou tvůj nájem. " trochu se zaxichtil, ale pak si povzdychnul, když mu došlo, že to myslím vážně. Chvilku ještě čučel a pak se nadechl.
"Kuroda-sama, víte-..já nemám učebnice." pousmál se aby to odlehčil, ale marná snaha.
"Jaktože ?" povytáhl jsem obočí.
"No- nikdy jsem neměl." nevinně se usmál, měl štěstí, byl jsem už moc vyčerpaný na něj začít řvát. Podal jsem mu moji učebnici s tím, že ho z toho hned zítra vyzkouším tak at má aspon polovinu dobře.
Když jsem konečně doopravil písemky, mohl jsem si na chvilku vydechnout. Podíval jsem se na něj a zdálo se, že opravdu pilně studuje, měl jsem z něj docela radost, šlo to docela snadno. Vstal jsem a šel se vysprchovat. Na to, že jsem si chtěl jít brzo lehnout jsem se sprchoval poměrně dlouho. Když jsem vylezl ze sprchového koutu mé oči zůstali viset na místě, kde ještě předtím byl můj župan s pyžamem. Ted tam nebylo nic. Ach, ten Keizo. Naštěstí jsem s tímhle počítal a v poličce jsem měl schované náhradní. Převlékl jsem se a vyšel z koupelny. Hned první co jsem viděl byl on, smějící se a žmoulající moje pyžamo. Když mě viděl, jeho úsměv opadl. Zamračil se, že se mu to nepovedlo a zalezl do koupelny. Pousmál jsem se a šel jsem mu ustlat mojí postel. Bohužel je to skutečně malý byt a je tu jen jedna postel. Tu nechám spát jeho a já si pujdu lehnout na sedačku. Když jsem dostlal a chtěl se vrátit zpět do obýváku, stál ve dveřích. Měl moje pyžammo, které mu bylo o docela dost větší. Téměř mě to rozesmálo, ale on se jen ušklíbl a šel ke mě blíž. Najednou stál nějak blízko a strčil do mě tak, že jsem spadl na postel. Neměl jsem možnost mu cokoliv říct ani zmateně zvednout oči, protože jen co jsem dopadl on už seděl na mě a jeho rty byly nebezpěčně blízko k těm mým. Rychle jsem škubnul hlavou do strany.
"Co to zas provádíš ? To ti musím pořád připomínat, že jsme student a učitel !" byl jsem zas tak vytočený, nerozumněl jsem tomu-proč. Proč zrovna jeho blízká přítomnost mě doháněla k šílenství. Zarazil se a pak na mě jen spadl a ležel na mě. Bylo najednou úplně ticho jak když tu bývám sám, ale něco bylo jinak. Cítil jsem jeho dech, jeho srdce, jeho teplo, jeho vůni, jeho. Všechno tohle mě dohánělo k nepochopitelnému vzteku. Strčil jsem ho ze sebe tak, aby ležel vedle. Vstal jsem a nadechl se.
"Ty budeš spát tady, pokud máš hlad nebo tak něco- víš kde je kuchyň. Dobrou noc." rychle jsem odešel než začal protestovat. Lehl jsem si na sedačku a přikryl se dekou. Dnešek mě vážně zmohl. Zívnul jsem a po chvilce usnul.
Mohlo být okolo dvou hodin ráno, kdy mě z poklidného spánku vzbudilo jemné tahání mě za vlas.
"Co je ?" mrzutě jsem zavrčel protože jsem vážně nenáviděl, když mě někdo budí.
"Pojd si lehnout se mnou." jen co to dořekl, otevřel jsem oči a hodil na něj pohled "dobrá sranda, ale ted už jdi spát." smutně zamrkal "Prosím, jenom ležet." najednou zněl docela křehce, vlastně až ted jsem si všiml, že on je ve skutečnosti hodně křehký, ale věčně to zaobaluje do té drsné slupky (od banánů 8D).
"Nikam nejdu." zas jsem zavřel oči "Jdi spát" i přesto jak moc křehký se ted zdál být, jsem mu nemohl věřit, ale hlavně se mi opravdu nechtělo stávat když nemusím. Neodpověděl. A já po chvilce opět usnul.

Nepříjemný zvuk budíku mě vytrhl z krásného spánku, jenom rukou jsem se natáhnul abych ho vypnul. Pak jsem si uvědomil, že něco cítím. Je tu nějaké větší teplo a-.. Otevřel jsem oči a viděl jak schoulený Keizo leží vedle mě. Ježiši proč. Otevřel očka a usmál se.
"To je naše první noc v jedné posteli Kuroda-sama." rozvalil se a koukal na mě jako by čekal, že mu na to něco odpovím. Zamračil jsem se a vstal.
"Ty můžeš klidně ještě spát. Chodím do školy o hodně dřív." protáhnul jsem se a šel si udělat kafe.
"Né, to je dobré, chci jít s vámi." houknul na mě a šel se převléknout.
Netrvalo dlouho a už jsme stáli u dveří připraveni vyrazit. Najednou mě chytnul za rukáv.
"Kuroda-sama. Určitě byste nechtěl abych ve škole řekl, že jsme spolu spali, že ?" ušklíbl se a já zbledl.
"Samozřejmě že ne. Oba by nás vyhodili a mimochodem, nespali jsme spolu-."
"No bylo by to slovo proti slovu a myslím, že i spát na jednom lůžku s žákem není zrovna dobré, ne ?" usmíval se.
"Ne, to není. Hele co tímhle jako sleduješ ?" zas mě tolik vytočil, bože, jak to ten kluk dělá.
"No, jen bych chtěl něco za to, že budu mlčet." ušklíbl se a natiskl se na mě "Jenom jednu pusu." byl zas tak nebezpečně blízko. Jeho rty byly nebezpečně blízko.
"Zbláznil si se ?" zamračil jsem se a chtěl jsem se odtrhnout, ale najednou- jeho rty byly na mých. Najednou- mě líbal. Byl jsem jako v tranzu, ale když jsem si to konečně uvědomil tak- jeho rty byly tak jemné, tak sladké. Na chvíli jsem jim podlehl a začal nepatrně oplácet polibky. Počkat, co to dělám ?! Prudce jsem ho od stebe odstrčil. Narazil zády do zdi a usmál se.
"Líbáte docela dobře Kuroda-sama." olízl si rty. Nejradši bych mu jednu vrazil, ale radši jsem nasraně vyšel z bytu. Nejvíc naštvaný jsem byl totiž na sebe. Jak jsem mohl takhle selhat ?! Sakra ! A to nejhorší na tom bylo, že se mi to chvilku i líbilo. To mě vytáčelo snad nejvíc. Když jsme vešli do školy, byla už téměř plná, protože jsme se docela zdrželi. Šel hned za mnou, ale já ho radši ignoroval, chtěl jsem chvilku klid. Zalezl jsem do kabinetu a ohned zavřel dveře abych ho už nemusel vidět, vyčerpaněj sem se opřel o dveře a přemýšlel.
"Vypadáš nějak ustaraně Kuroda-san." koukal na mě Osachi od stolu. Vůbec jsem si neuvědomil, že už je tady. Zvedl jsem hlavu a usmál se
"Ále- jen jsem unavený a už jsem ti říkal abys mě oslovoval jménem." přešel jsem ke svému stolu a posadil se.
"Masayoshi ?" otočil se na židil směrem ke mě "Co tě trápí ?" tvářil se naprosto vážně a já viděl, že nechce slyšet výmluvy.
"Um, čistě hypoteticky. Co by si udělal kdyby si se líbal se studente-tkou ?" vypadlo ze mě.
"Masayoshi !" vstal chytl mou židli a natočil si ji i semnou na sebe. Zíral mi do očí. "To přece nemůžeš ! Vyhodí tě !"
"Eh, mluvím hypoteticky." pokusil jsem se o úsměv, ale viděl jsem jak ho to rozčilovalo ještě víc.
"Drž se od něj dál ! Přináší ti jenom problémy !" zíral jsem. Že by to věděl ? EH-..
"Od koho ?"
"Od Hotoyami ! Keizo Hotoyama !" trochu jsem sebou trhnul. Není možné aby to věděl, tak jakto ? Zmateně a zároven vyděšeně jsem zíral do jeho nahněvaných očí. Vážně, jeho oči ted naprosto žhnuly, on Osachi byl vždy takový pohodový a usmívající se. Tak co se ted děje ? "Takže je to on. Vidím ti to na očích." zatnul zuby. Počkat takže, on jen tipoval ? A já mu to svým tichem akorát-..potvrdil.
"N-no tak dobře." vynutil jsem ze sebe. Vydechl a objal mě.
"No tak seber se, víš přece co je správné." usmál se a odtáhl se. "Co kdybychom po práci někam zašli ?" mrknul. Už to byl zase ten starý Osachi.
"Dobře" souhlasil jsem.
Hodiny opět ubíhaly strašně rychle a musím uznat že Keizo se v hodinách docela snažil, oproti normálu, ale ten jeho pohled nešel vystát. Celou dobu se na mě díval a já pořád viděl to jak jsme-.... . Když odzvonila poslední hodina, vzal jsem si Keizu stranou.
"Na tu máš klíče, já dojdu později." podal jsem mu svoje klíče a on zmateně čučel.
"Kam jdete Kuroda-sama ?" koukal vážně, ale pak se ušklíbl "Snad nemáte rande ?"
"A co když má ?" najednou se vedle mě objevil Osachi a usmál se.
"A-ha." viděl jsem jak Keizův úsmev zmrznul. Poté ho hned nahodil zpět. "Si to užijte." mrknul a rychle odešel. Podezřele rychle.
"Proč si to řekl, ted to vypadá jako bychom - " zamračil jsem se na Osachiho.
"Ále, neber to tak vážně." usmál se, vzal mě za rukáv a zatahal směrem ven. Šel jsem, přeci jenom už jsme byli domluvení.

Sedli jsme si v útulné restauraci a dali večeři. Dobře jsme se bavili, povídali o práci a všemožných věcích co nás napadli. Najednou, ale došla řeč na Keizu.
"Proč si vlastně Keizovi dával svoje klíče Masayoshi ?" kouknul na mě docela vážně, nervózně jsem se pousmál.
"No-víš, abych byl upřímný. On u mě ted tak trochu bydlí." jen co jsem to ze sebe vysoukal, hned na mě štěkl.
"Jakto ? Ty jsi se snad uplně zbláznil !" vypadal zas tak, naštvaně, nebo jak to popsat.
"No, protože ho jeho rodiče vyhodili." řekl jsem, abych se obhájil "Tak jsem ho přece nemohl nechat spát ve škole."
"Proč jako ne ?" zamračil se "To seš jako nějaká charita ? Nebo je to speciálně pro něj ?" sykl.
"No jen pro něj." řekl jsem a zdálo se, že ho to ještě víc podráždilo "Jako nechci tam mít těch děcek víc." dodal jsem, ale on se tvářil furt stejně.
"Co k němu cítíš ?" řekl najednou, zvedl oči a zadíval se mi přímo do těch mých.
"No-" nad čím jsem to sakra uvažoval, jak jsem mohl vůbec uvažovat nad tím, že bych k němu cítil něco jiného něž normální vztah učitele k žákovi. "-je to můj student, to je celé. Co bych k němu měl cítit ?"
"Zaváhal jsi." zamračil se ještě víc.
"Ne- to já jen-.." nevěděl jsem co mám říct, byl jsem pořád ještě docela dost zmatený z rána. Najednou jsem zas viděl Keizu před sebou, jeho rty, on..
"Proč se takhle tváříš když o něm mluvíš ?! Proč váháš ? Co se děje ?! Co s ním máš ?!" vstal a začal křičet. Byl najednou tak rozčílený. Jenom jsem zíral a snažil se ze sebe něco vykoktat
"Osachi..t-to jenom...nic..- proš tě to tak-..rozhněvalo ?" jen co jsem to dořekl, praštil do stolu.
"Ty jsi vážně tak SLEPÝ SOBEC !" křikl a vyřítil se ven z restaurace, když jsem se vzpamatoval byl už pryč. Vážně tomu nerozumim, co se stalo. Proč tak najednou-. Achjo. Chvíli jsem tam ještě seděl a pak jsem se nakonec sebral a šel domu.
Cesta byla delší než obvykle, v hlavě jsem měl nekonečný vír vzpomínek a myšlenek. Nevěděl jsem co si myslet, poslední dobou se stalo moc věcí co mi nedávalo smysl. Všechno bylo tak zvláštní. Vše bylo tak-..zmatené.
Odemknul jsem dveře a pomalu vstoupil do bytu. Keizo nepatrně pootočil hlavu, aby se podíval, že jsem to skutečně já a pak svůj pohled opět upřel nad učebnici, kterou svíral sedící na křesle. Byl jsem rád, že studuje, ale jeho propalující a více než naštvaný pohled mě vyvedl z rovnováhy. Přišel jsem blíž k němu a všiml jsem si, že učebnici drží obráceně. Zvedl pohled a zamračil se na mě.
"Jak ses měl, hm ?" zavrčel.
"No- šlo to." váhavě jsem řekl a dál jsem sledoval jeho zuřící pohled. Trochu jsem sklopil oči ze stálé zmatenosti z toho co se před chvílí v restauraci stalo.
"JO ? Tak to je dobře." rychle zavřel učebnici a praštil s ní do stolu. Rázně vstal a pokračoval "Fakt ! Rovnou s ním můžeš začít chodit !"
"Keizo klid, jenom jsme byli na veče-" ani mě to nenechal doříct.
"Chm, no klidně si tam spolu jděte třeba znova. Mě je to uplně jedno !" sebral ze stolu vázu a hodil ji o zem. Všiml jsem si, že se doslova třese vzteky. Ale tohle už vážně přehnal.
"Uklidni se ! Začni se trochu chovat, taky tu být nemusíš !" zařval jsem přitomco schazoval další věci.
"Jo ? Tak víš co ? Taky tady NEBUDU !" kopl do židle a řítil se ke dveřím. Najednou ve mě hrklo, stává se to znova, opět někdo odchází. Ne někdo, on. ON. Nesmím ho nechat.
Otočil jsem se na něj a chytl ho za ruku, překvapeně se zastavil.
"Nechoď." sklopil jsem hlavu. Cítil jsem jak můj stisk opětoval. Cítil jsem jeho ruku. Jeho jemnou kůži.
"Kuroda-sama.." hlesl a přitáhl se ke mě. Doslova se na mě přilepil. Cítil jsem jeho tělo jak se tiskne na mé. Najednou byl zas a opět tak moc blízko. Prsty mi přejel po tváři a ucítil jsem jeho sladké rty. Nemohl jsem se udržet, nemohl jsem odolat. Už ne. Oplácel jsem jeho jemné polibky. Strhl jsem ho na sedačku.. -

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Takžee- já slibuji, že druhý díl bude co nejdříve QwQ
Vážně QWQ
Snad se vám to líbí i když je to taková šustovina
Nyach
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Saskie Saskie | E-mail | Web | 22. února 2014 v 11:00 | Reagovat

Já ti dám šustovina xDD boží to je xD Ten chleba sis mohl nechat xD ale jinak *Q* ňach boží :3 Všichni po něm jedooou \(*-*)/ x'DDDD Hej těším se na pokračování *-*

2 Tayusha Tayusha | Web | 22. února 2014 v 12:12 | Reagovat

To bylo božíí!! :3
Že on je Osachi zamilovaný do našeho učitelíčka?? :D
Mimochodem jsem se do Osachiho asi zamilovala.. nevím proč, jeho povaha se mi hrozně líbí. :3 *Ano vím že to není jedna z hlavního páru, ale on je božský*
Rozhodně piš dál, prosíím. ♥

3 Nemesis Nemesis | Web | 22. února 2014 v 12:21 | Reagovat

Páni tak to je suprový příběch

4 Kyuto Kyuto | 22. února 2014 v 20:58 | Reagovat

Ten chleba xD..
Těším se jak to bude pokračovat, líbí se mi to *-*

[2]: Taky se mi Osachi líbí, je sympatickej:D

5 Kotomi-chan ^^ Kotomi-chan ^^ | 22. února 2014 v 21:53 | Reagovat

Aw úžasné, je to moc pekne napísané ^^ A ten chleba to zabil x'D Súhlasím s Tayushou a Kyutom - Osachi je skvelý, škoda, že nakoniec nebude s Masayoshim TT^TT

6 Drakushka Drakushka | Web | 2. března 2014 v 14:13 | Reagovat

Moc se mi to líbilo. Mám ráda takové povídky, navíc se mi líbí tvůj styl psaní. Vrhám se na druhý díl. :D
Já si nejvíc oblíbila Keizu, je sladký. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama